Kungsleden – Královská cesta za polárním kruhem
Rok se s rokem sešel a plán byl jasný – minimálně v hrubých obrysech. Rozhodně bylo v plánu chodit opět někde pěšky a pokud možno v co nejhezčí přírodě. A ačkoliv jsem vloni slibovala, že tentokrát to bude někam tepleji a méně deštivě než Skotsko, nakonec jsme skončili ještě severněji, tentokrát ve Švédsku. A když už sever, tak až za polární kruh během polárního dne v polovině června.
Plán byl tedy jasný – vzhledem k omezené dovolené jsme se rozhodli projít severní část trasy jménem Kungsleden (královská cesta), která má celá 430 kilometrů a táhne se od Abiska po Hemaven. Zejména severní část této trasy je velmi populární jak mezi Švédy tak mezi zahraničními turisty. Díky své nádherné divoké přírodě a odlehlosti ji ročně navštíví tisíce turistů. Ne ovšem v červnu, kdy na sever teprve přichází jaro a tání sněhu. Trasa je opravdu odlehlá, prakticky po celou severní část jsme neměli ani mobilní signál, ani jsme nepotkali dopravní prostředek jiný než nohy. Protože Švédové se o celou trasu naprosto nádherně starají, najdete po cestě krásně udržované mosty, chaty a dokonce i kadibudky. Celá trasa se dá jít jak na těžko se stanem a vším vybavením, tak i na lehko – švédská turistická asociace se stará a provozuje chaty podél cest, které nabízejí ubytování, nákup jídla a na vybraných chatách dokonce i saunu v ideálních vzdálenostech pro denní etapy. Pokud chcete jejich služby využít, rozhodně se vyplatí stát se členem a využívat poté zlevněných cen.
Jak je již řečeno v úvodu, my jsme se rozhodli jít severní část Kungsleden, která měří 105 kilometrů a bývá označována za část nejhezčí. Také jsme se rozhodli jít na těžko s veškerým vybavením na zádech, neboť ve Švédsku je dovoleno spát kdekoliv – za podmínky že se nejedná o národní park a vzdálenost od obydlí je více než 150 metrů. To nám zajistilo nezapomenutelně krásná rána i celé noci, ale o tom až později.
V pět třicet ráno 17. června jsme stáli připraveni na letišti ve Vídni a těšili se na nadcházející dobrodružství, při přestupu v Malmo už jsme jako správní pomalí hobiti hledali druhou snídani a v Kiruně už jsme celý nedočkaví vyhlíželi autobus, který nás z letiště odveze přímo na start trailu do Abisko – turiststation. Jedná se o chatu turistické asociace s přidruženými domy, chatkami a stany sloužící jako ubytovací zařízení. V turiststation se dá pohodlně dokoupit jakékoliv základní vybavení – od stanu přes suvenýry až po sušené jídlo. My si tam svůj suvenýr rovnou koupili – lahev na vodu, neboť jsme si jakoukoliv lahev zapomněli a vodu v plastu tam kvůli ekologii neseženete. Konečně jsme mohli slavně vyrazit. 
Vzhledem k pozdnímu odpolednímu startu v národním parku Abisko jsme nečekali, že ujdeme nějaké velké vzdálenosti, ale nezapadající slunce nás nakonec nakoplo k 15 kilometrům až k chatě Abiskojaurestugorna na břehu jezera. Tato část je jediná, kde je zakázáno volné stanování neboť se nachází na území národního parku. A to tak nádherného, že tu ochranu naprosto chápete. Pokud spíte u chaty ve vlastním stanu, můžete za příplatek využít zařízení jako je sušárna, kuchyně, sauna a společné prostory. Ten večer jsme zažili dva velké šoky. První – polární den skutečně existuje a ani o půlnoci slunce nezapadá, ale naopak i za mrakem stále svítí, a druhý – že i tam, kde dávno není mobilní signál, se dá ve Švédsku platit kartou. Naprosto šťastní a unavení z brzkého vstávání jsme i přes to okolní světlo brzo usnuli.
Vzhledem k teprve začínajícímu jaru a dlouhé zimě, bylo ostatních turistů velmi málo a po pár dnech jsme se všichni znali a navzájem se potkávali při přestávkách na chatách. Taktéž to znamenalo, že jsme většinu dne měli celou přírodu sami pro sebe, což se vám během sezony rozhodně nestane – zejména ne v době, kdy se na začátku srpna na trail vyřítí účastníci Fjallraven Classic. Druhý den ráno jsme měli ambice dojít až za chatu Alesjaure, nicméně únava, déšť a rýma nás dohnaly daleko dřív a postavili jsme stan u břehu stejnojmenného jezera. Celodenní výhledy na nádhernou krajinu, první sníh a první mokré ponožky nám však krátkou trasu více než vynahradili. Trochu jsme se báli, zda nebyla chyba začít hned tím údajně nejkrásnějším národním parkem, ale zklamání se rozhodně nedostavilo, spíše naopak.
Cestou na jih jsme stále sbírali výškové metry (velmi mírně, ale přeci) a tak přibýval sníh, voda, klesaly teploty. Zároveň se mi třetí den splnil velký sen – vidět soby ve volné přírodě. Byli senzační, tak moc, že jsme je zapomněli vyfotit… Naštěstí se nám pak ještě hodněkrát ukázali, dokonce na vzdálenost pár metrů a tak jsme si jich užili téměř i dost. Třetí den jsme též došli do nejvýše položeného místa celé Kungsleden, Tjäktjapass, ve výšce 1100 metrů nad mořem. Tady nás čekalo pár kilometrů nepřerušovaným sněhem, do kterého jsme se občas propadali až po pás. Při sestupu do druhého údolí se ovšem začalo počasí horšit a foukat silný vítr. V momentě kdy jsme dorazili k chatě Sälka, foukal tak silný vítr, že se nám nepodařilo stan postavit a poprvé jsme se rozhodli přespat uvnitř chaty. Toto rozhodnutí bylo jedno z nejlepších co jsme mohli udělat, protože jsme stihli provozní dobu sauny! Jít ve Švédsku do sauny byl samozřejmě jeden z nevyřčených cílů výpravy, ale ta v Sälka chatě překonala všechna očekávání. Venku jenom málo stupňů nad nulou, foukající vítr, uvnitř krásně teplo a pro ochlazení skok do poblíž tekoucího ledového potoka.
Další den to vypadalo, že počasí se vzdát nehodlá. Nám to ovšem bylo srdečně jedno a dešti navzdory jsme vyrazili na nejkratší etapu k chatě Singi. U této chaty se turisté dělí – ti co pokračují dál až do Hemavanu nebo jenom ještě o pár etap dál pokračují po Kungsleden na jih a ti, co jako my vyrazili pouze na severní část, se stáčí po stezce na východ. Na této části trasy jsme potkali nejvíc sobů, kteří se k nám odvážili velmi blízko. Zároveň se nám bohužel opravdu zkazilo počasí, takže jsme po noci plné větru a deště brzy nad ránem sbalili stan a vyrazili do chaty pod Kebnekaise (nejvyšší horou Švédska), kde jsme plánovali přespat a pokud nám to počasí dovolí, podívat se na vrchol hory.
Bohužel počasí i druhý den nevypadalo nijak dobře, navíc po čerstvě napadaném sněhu okolo vrcholu by cesta byla náročná. Proto jsme se rozhodli pro jednodenní výlet do údolí Tarfala, kam ještě ani počátek jara nedorazil. Batohy jsme nechali na chatě s tím, že si je večer vyzvedneme a večer půjdeme dál. Výlet to byl naprosto senzační a údolí všem doporučujeme všemi deseti. Velmi málo navštěvované místo s chatou na konci u jezera, na kterém se dalo na konci června stále ještě bruslit a výhled na hrozivě vyhlížející ledovec kolem masivu Kebnekaise vytvořily celkový dojem pro člověka dosti nehostinné krajiny. O to větší kontrast byl, když jsme opět sešli dolů k chatě pro batohy a všude nás obklopovala zeleň a přívětivá krajina. Stan jsme na tu noc postavili pouze kousek od chaty Kebnekaise, u mostu přes divokou řeku. Nejednalo se o moc odlehlé místo, přesto to bylo opět velmi nádherné probuzení s kávou.
Po rozloučení se s Kungsleden jsme už jenom sestoupili do údolí, kde nás autobus odvezl zpátky do Kiruny. Kiruna samotná je velmi zvláštní město, koncentrované okolo dolu na železnou rudu, který je možné navštívit v rámci exkurze. Vlivem těžby se celé město pomalu propadá a v současnosti probíhá přesun celého centra města mimo ohroženou oblast. Ještě jsme se stavili ochutnat soba i losa jako místní specialitu a už byl čas se opět vydat dál. Rozhodně se sem ale ještě vrátíme, minimálně vylézt na Kebnekaise.
